autoři: Vojtěch Sosna, Zdeněk Rothbauer, Helena Sosnová (Suchá)
AUTORSKÁ ZPRÁVA
Památník je členěn na expoziční část v novostavbě pavilonu a přednáškový sál v původním objektu. Architektura nového pavilonu je zvenčí nenápadná, působí jen jako ohradní zeď k domu. Architektonická forma památníku je minimalistická, téměř abstraktní. To památník zvýrazní. Význam místa podtrhuje i vertikála stožáru na vlajku. Expoziční část je postavena na výtvarných kontrastech vyvolávajících emoční zážitky. Zahrada je pojata jako odpočinkové a meditativní místo.
Památník je členěn na dvě části: dům Jana Palacha, který je přeměněn na přednáškový – shromažďovací prostor – a nový výstavní pavilon. Vstup do objektu je umístěn do provozně nejlepšího místa – do prostoru mezi tyto dva objekty. Vstupní halou je možné prohlédnout až do zahrady.
Výstava v památníku je koncipována na několik částí, jejichž působení je velice kontrastní. Obecně pokládáme encyklopedické výstavy za zajímavé, ale obohacení o emoční zážitek z prostoru, který dokreslí ducha zobrazené doby, dokáže dodat výstavě na nezapomenutelnosti, protože lidé si pamatují emočně silné okamžiky. Členění odpovídá významným společenským změnám doby. První částí je prostor týkající se padesátých let, dále léta šedesátá a rok 1968, dále část týkající Jana Palacha, jeho oběti a jeho následovníků. Doba po upálení končící rokem 1989 je částí poslední. Začátek výstavy v padesátých letech je vhodný zejména pro objasnění výrazných společenských změn, ke kterým došlo do roku 1968.
Výstava týkající se padesátých let je temný těžce působící prostor. Základním architektonickým motivem jsou svěšené hranoly, které slouží jako multimediální část výstavy. Návštěvník stojící v tomto hranolu se stává součástí expozice. Viditelná z něj zůstává jen spodní polovina těla, hranol v tomto okamžiku symbolizující rigiditu doby a nekompromisnost režimu 50.let stravuje návštěvníka jako jedince v očích ostatních přihlížejících. Část expozice je provedena v temně rudé barvě, prostor je přisvětlen severně orientovaným šedovým světlíkem s červenou fólií. Z prostoru expozice 50.let je možné v souladu s duchem doby vyklouznout jen jednou možnou cestou – úzkým průchodem do let šedesátých.
Výstava šedesátých let se nese v demokratičtějším duchu pohybu po světlém prostoru. Z prostoru je možné v několika místech nahlédnout do zahrady a je možné zvolit cestu pro pokračování. Můžeme se tak podívat do roku 1989, který přinese společenské změny. Tento kontakt s jinou etapou výstavy symbolizuje naději na změnu, která byla v 50. letech nemyslitelná. Celkově působí prostor velmi lehce a vzdušně. Ze světlíku jsou svěšeny látky s nápisy demokratických a protiokupačních hesel. Spodní hrany látek jsou však tak vysoko, aby na ně návštěvníci bez výskoku nedosáhli. Vznáší se jako nedosažitelné ideály, které jsou na dosah ruky. Abychom ideálu dosáhli, musíme vyvinout úsilí – vyskočit, zvednout ruku, a tím na sebe při výstavě upoutat pozornost. První odvážný návštěvník brzy najde následovníky – i to má svoji symboliku. Multimediální část expozice – obrazovky se sluchátky – jsou na zdech zakryty kukátky. Součástí expozice bude ještě jedna velká obrazovka promítající okamžiky okupace v roce 1968.
Další část expozice je věnována Janu Palachovi a kontextu jeho činu a politice státu po roce 1968. Nejdůležitějším prostorem výstavy je místo věnované památce Jana Palacha. Do expozice je umístěn pocitově uzavřený prostor. Tento prostor je jako jediný osvícen šedovým světlíkem z jižní strany, aby docházelo ke vnikání slunečních paprsků. Dominantou je světelný obelisk symbolizující Palachovu oběť. Ze stropu visí provázky, které ztěžují pohled na obelisk. Provázky symbolizují společenskou konformitu, pohodlnost, ignoranci a skrývaní činu. Je možné do nich vejít, a v prostoru tak na malý okamžik nechat otisk sama sebe, na malou chvilku rozrušit jejich rigidní rastr a přiblížit se k Palachovi, který naopak symbolizuje neměnnost a zásadovost. Tato místnost má ve stěnách úzké štěrbiny symbolizující Palachovi následovníky a další světové oběti sebeupálení se na vzdor režimu. Tyto úzké otvory budou při pohledu vně místnosti jasné a světlé, každá bude symbolizovat jednu oběť.
Po absolvování této části výstavy je možné vyjít ven do oddělené intimní části zahrady s oknem rámujícím pohled na potok a malým stromem. Je to prostor pro přemýšlení a uklidnění.
Poslední část výstavy je věnována událostem po upálení Jana Palacha, Palachově týdnu a Sametové revoluci. Cesta touto částí expozice je optimistická, s výhledem do zahrady předznamenávajícím svobodu.
Dům Jana Palacha je využit pro přednáškový sál a obslužné prostory. Ve velké části objektu jsou odstraněny stropy a prostor je otevřen až do krovu. Nejvyšší hodnota domu nespočívá v dávno změněných interiérech a exteriérech, ale v jeho hodnotě historické.
Vnější pojetí domu a památníku se nese v duchu minimalistické architektury. Omítky objektů jsou sjednoceny, střecha domu Jana Palacha je v barvě omítky fasád. Dům je tedy téměř abstraktní stavba, a vyčleňuje se tak v ulici. Nový pavilon zvenčí působí jen jako ohradní zeď k domu, nenarušuje jeho formu, je jen málo viditelný. Vhodně odděluje soukromou zahradu sousedů.
V zahradě zůstává zachované původní dláždění a vzrostlý strom. Je zde vytvořeno sezení při potoku. Okolí nového pavilonu je zatravněno a je v něm vysázeno luční kvítí. V zahradě je malý vodní prvek – malý pramen vyvěrající z kamene. Je možné vytvořit malé posezení nad potokem. Zahradu bude možné uzavřít brankou.
Před exponovaným čelem domu stojí stožár na vlajku vyvěšovanou v době státních svátků. Z této strany by mělo docházet i k pietním akcím a měla by zde být umístěna pamětní deska. Velký sál je proto z této strany možné otevřít k vlajce a vstoupit tudy.
autoři: Vojtěch Sosna, Zdeněk Rothbauer, Helena Sosnová (Suchá)
AUTORSKÁ ZPRÁVA
Památník je členěn na expoziční část v novostavbě pavilonu a přednáškový sál v původním objektu. Architektura nového pavilonu je zvenčí nenápadná, působí jen jako ohradní zeď k domu. Architektonická forma památníku je minimalistická, téměř abstraktní. To památník zvýrazní. Význam místa podtrhuje i vertikála stožáru na vlajku. Expoziční část je postavena na výtvarných kontrastech vyvolávajících emoční zážitky. Zahrada je pojata jako odpočinkové a meditativní místo.
Památník je členěn na dvě části: dům Jana Palacha, který je přeměněn na přednáškový – shromažďovací prostor – a nový výstavní pavilon. Vstup do objektu je umístěn do provozně nejlepšího místa – do prostoru mezi tyto dva objekty. Vstupní halou je možné prohlédnout až do zahrady.
Výstava v památníku je koncipována na několik částí, jejichž působení je velice kontrastní. Obecně pokládáme encyklopedické výstavy za zajímavé, ale obohacení o emoční zážitek z prostoru, který dokreslí ducha zobrazené doby, dokáže dodat výstavě na nezapomenutelnosti, protože lidé si pamatují emočně silné okamžiky. Členění odpovídá významným společenským změnám doby. První částí je prostor týkající se padesátých let, dále léta šedesátá a rok 1968, dále část týkající Jana Palacha, jeho oběti a jeho následovníků. Doba po upálení končící rokem 1989 je částí poslední. Začátek výstavy v padesátých letech je vhodný zejména pro objasnění výrazných společenských změn, ke kterým došlo do roku 1968.
Výstava týkající se padesátých let je temný těžce působící prostor. Základním architektonickým motivem jsou svěšené hranoly, které slouží jako multimediální část výstavy. Návštěvník stojící v tomto hranolu se stává součástí expozice. Viditelná z něj zůstává jen spodní polovina těla, hranol v tomto okamžiku symbolizující rigiditu doby a nekompromisnost režimu 50.let stravuje návštěvníka jako jedince v očích ostatních přihlížejících. Část expozice je provedena v temně rudé barvě, prostor je přisvětlen severně orientovaným šedovým světlíkem s červenou fólií. Z prostoru expozice 50.let je možné v souladu s duchem doby vyklouznout jen jednou možnou cestou – úzkým průchodem do let šedesátých.
Výstava šedesátých let se nese v demokratičtějším duchu pohybu po světlém prostoru. Z prostoru je možné v několika místech nahlédnout do zahrady a je možné zvolit cestu pro pokračování. Můžeme se tak podívat do roku 1989, který přinese společenské změny. Tento kontakt s jinou etapou výstavy symbolizuje naději na změnu, která byla v 50. letech nemyslitelná. Celkově působí prostor velmi lehce a vzdušně. Ze světlíku jsou svěšeny látky s nápisy demokratických a protiokupačních hesel. Spodní hrany látek jsou však tak vysoko, aby na ně návštěvníci bez výskoku nedosáhli. Vznáší se jako nedosažitelné ideály, které jsou na dosah ruky. Abychom ideálu dosáhli, musíme vyvinout úsilí – vyskočit, zvednout ruku, a tím na sebe při výstavě upoutat pozornost. První odvážný návštěvník brzy najde následovníky – i to má svoji symboliku. Multimediální část expozice – obrazovky se sluchátky – jsou na zdech zakryty kukátky. Součástí expozice bude ještě jedna velká obrazovka promítající okamžiky okupace v roce 1968.
Další část expozice je věnována Janu Palachovi a kontextu jeho činu a politice státu po roce 1968. Nejdůležitějším prostorem výstavy je místo věnované památce Jana Palacha. Do expozice je umístěn pocitově uzavřený prostor. Tento prostor je jako jediný osvícen šedovým světlíkem z jižní strany, aby docházelo ke vnikání slunečních paprsků. Dominantou je světelný obelisk symbolizující Palachovu oběť. Ze stropu visí provázky, které ztěžují pohled na obelisk. Provázky symbolizují společenskou konformitu, pohodlnost, ignoranci a skrývaní činu. Je možné do nich vejít, a v prostoru tak na malý okamžik nechat otisk sama sebe, na malou chvilku rozrušit jejich rigidní rastr a přiblížit se k Palachovi, který naopak symbolizuje neměnnost a zásadovost. Tato místnost má ve stěnách úzké štěrbiny symbolizující Palachovi následovníky a další světové oběti sebeupálení se na vzdor režimu. Tyto úzké otvory budou při pohledu vně místnosti jasné a světlé, každá bude symbolizovat jednu oběť.
Po absolvování této části výstavy je možné vyjít ven do oddělené intimní části zahrady s oknem rámujícím pohled na potok a malým stromem. Je to prostor pro přemýšlení a uklidnění.
Poslední část výstavy je věnována událostem po upálení Jana Palacha, Palachově týdnu a Sametové revoluci. Cesta touto částí expozice je optimistická, s výhledem do zahrady předznamenávajícím svobodu.
Dům Jana Palacha je využit pro přednáškový sál a obslužné prostory. Ve velké části objektu jsou odstraněny stropy a prostor je otevřen až do krovu. Nejvyšší hodnota domu nespočívá v dávno změněných interiérech a exteriérech, ale v jeho hodnotě historické.
Vnější pojetí domu a památníku se nese v duchu minimalistické architektury. Omítky objektů jsou sjednoceny, střecha domu Jana Palacha je v barvě omítky fasád. Dům je tedy téměř abstraktní stavba, a vyčleňuje se tak v ulici. Nový pavilon zvenčí působí jen jako ohradní zeď k domu, nenarušuje jeho formu, je jen málo viditelný. Vhodně odděluje soukromou zahradu sousedů.
V zahradě zůstává zachované původní dláždění a vzrostlý strom. Je zde vytvořeno sezení při potoku. Okolí nového pavilonu je zatravněno a je v něm vysázeno luční kvítí. V zahradě je malý vodní prvek – malý pramen vyvěrající z kamene. Je možné vytvořit malé posezení nad potokem. Zahradu bude možné uzavřít brankou.
Před exponovaným čelem domu stojí stožár na vlajku vyvěšovanou v době státních svátků. Z této strany by mělo docházet i k pietním akcím a měla by zde být umístěna pamětní deska. Velký sál je proto z této strany možné otevřít k vlajce a vstoupit tudy.